Zjišťuji, že jsem stereotyp. Dojdu ze školy, sednu si k pc a odejdu, až jdu spát. A to se mi (nejen mně) moc nelíbí. Proto jsem se rozhodl, že se v tomto pokusím změnit.
Ani mi nevadí, že jsem u PC skoro pořád. Štvou mě spíše výsledky toho času, který u PC trávím. Skoro žádné. Nejsem schopný se soustředit na práci, protože si mezitím s někým píšu na facebooku, nebo ho jen musím rychle zkontrolovat, jestli někdo nenapsal status, že se zase ožral, nebo že šel na záchod. Naopak bych se zase nerad podceňoval, jen bych rád napsal, co stojí za těmito změnami.
Nejsem ten, který do jedné v noci hraje hry, a pak jde na tři hodiny spát. Ne, abych pravdu řekl, tak snad jediná hra (dokonce jsem si to musel teď zkontrolovat), kterou mám v PC, tak je Counter Strike. Hráli jsme ho kdysi ve škole, protože nemáme wifi. Od té doby, co jsme asi třikrát vyhodili pojistky, nám odpojili zásuvky, takže nám jsou notebooky k ničemu. Někteří je sice nosí, ale já už jsem to vzdal. Nemá to cenu.
Dostali jsme se k tomu, že hry doma nehraju. Co teda vlastně dělám? Vždyť to musím mít plno času, ne? Kdybych se na PC sem tam nudil a sem tam z nudy si pustil film, tak bych byl nejšťastnější. Bohužel to tak není. Někdy dokonce cítím, že jsem ve stresu. Musím napsat to, zkontrolovat to, přehrát to, stáhnout to, zkopírovat to… a hned je devět večer.
Už jsem se naučil psát si každou hovadinku, kterou chci udělat, do iPhonu nebo na nejbližší papírek. Stále bych se ale měl naučit využít čas efektivněji, nebo jej alespoň trávit jinak, než několikahodinovým sezením. Není to to nejlepší. V následujícím seznamu je dost věcí, kterým se chci víc než trochu přiblížit.
Pokud se mi to podaří a alespoň částečně budu některé body splňovat, budu to brát jako výhru sám nad sebou. A to už je co říct.
1. 2. 2010