O budoucnosti ostatních

Když sedím u počítače a grafičím, čtu nebo si píšu myšlenky na články, je potřeba se sem tam od počítače zvednout a trošku se projít. I jen tak, po bytě. Zjistit, co nového v… ledničce. Jestli v kuchyni není nějaké jídlo a tak podobně. Určitě to znáte. Vždycky se ale zastavím u okna a koukám…

Koukám na lidi a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, kde třeba pracují. I když je to zatím pro mě jen “jeden člověk z mnoha,” za pár roků to může být můj šéf nebo kolega.

Sem tam mrknu i po dětech na pískovišti a začnu přemýšlet, jaký život si budou žít. Co z nich bude. Skončí jako nějaká spodina společnosti s propíchanými žílami? Nebo jsou to děti, které jejich rodiče vedou ke spořádanému životu a jednou z nich budou lidé, co dokážou něco velkého?

Za pár let to mohou být manažeři, úspěšní podnikatelé, ajťáci, makléři… A život mají ve svých rukou. Stejně jako teď tu plastovou lopatku.

Jsem typ člověka, který hledá stále něco nového a je svým způsobem dost zvědavý. Tyto věci mě jednoduše charakterizují. Mám například rád zahraniční televizní pořady, kde známí lidé ukazují, kde žijí, co je jejich práce a jaké mají domovy. Ano, někteří to závistivě berou jako vychloubání ale já tyto pořady mám rád, ikdyž vím, že ti lidé jsou na tom finančně stokrát líp než já. Je to pro mě jakási motivace, že něco dokázali a život si užívají. A já přece taky můžu něco dokázat. Jen odvahu…