Viktor Hanáček blog

Czech Made Man

Po dost dlouhé době (rok, možná dva) jsem si opět zašel do toho našeho malého kina, tentokrát na film Czech Made Man.

Krom toho, že lidí bylo v kině celkem tak deset, tak mě film zaujal. I když kvůli malému zájmu ani popcorn nedělali (asi už i tam jim zdechl pes), tak jsem to nějak se slanýma brambůrkama Lay’s a Fantou přežil.

Ale k filmu: Film vypráví příběh jednoho českého človíčka, který již v mládí poznal, že být poctivý není pro svůj velký úspěch zrovna nejlepší cesta. Od mládí věděl, že v životě člověk hraje jenom sám za sebe a že není dobré se při dosahování svého cíle ohlížet na ostatní. Byl to parchat, sem tam mu něco nevyšlo, ale neseděl na prdeli a nekoukal na televizi. Miloval peníze a šel prostě po nich.

A co jsem si z filmu odnesl? Shrnul bych to do „Buď svině a třeba to vyjde.“

Jakub Vrána je člověk, který mě díky svému příběhu (záleží, jak moc se blíží pravdě) zaujal – že se i přes špínu a všechny sviňárny, které dělal, dokázal v tomto hnusném světě vyšplhat poměrně vysoko a díky tomu se nyní válí v milionech. Už v roce 2005 vydělával 1000 $ za den. A kdo tohle má?

Ale člověk to vidí i kolem sebe. Známé „Co si nenakradeš, to nemáš“ nebo „S poctivostí leda pojdeš“ (motto filmu) snad platí už úplně všude. A skutečný Zdeněk Kubík, o kterém film pojednává, tohle prostě věděl a byl ve správný čas na správném místě. A o tom dnešní úspěch je.

Moc dobrý život

Docela často kolem sebe slyším, jak lidé říkají, že to mají v životě těžké. Že jsou na tom opravdu špatně a že neví, jak dál. Ale není to tak. Proč si neuvědomují, že opravdu nejsou na dně? Že i když je nejhůř, může být ještě hůř?

Stačí si jen uvědomit vlastní hodnotu. Stačí si uvědomit to, že polovinu problémů nestojí za to vůbec řešit. Že v porovnání s jinými většina lidí vidí problém i tam, kde není. A že mnoho problémů je taky jen uměle vytvořených. Pak už stačí, aby se objevil problém, který bude několikrát vážnější a věřte, že všechny ostatní půjdou stranou.

Porovnejte si svůj život s postiženým dítětem a zjistíte, jak dokonalý život máte. Všechno prostě musíte brát z té lepší stránky. Všichni si život ztěžujeme sami. Při tom se stačí na ten svět okolo kouknout jen trochu optimističtěji.

Buďte rádi, že máte teplou večeři. Že spíte v měkké posteli. Že máte své doma. Že můžete chodit, mluvit a že vidíte. Že máte svobodu, kterou můžete tak lehce ztratit. Tohle je to, co mnoho lidí nemá. A třeba jen kvůli vážné nemoci, za kterou vůbec nemůžou. A věřte, že by dali cokoli, aby mohli žít váš – rádoby problémový – život.

Berte život s radostí. Užívejte si ho. Sami si ho udělejte lepší. Nikdo jiný to za vás neudělá! A uvědomte si, že tu jsou lidé, kteří jsou na tom hůř. A snažte se si to při každém vašem novém problému uvědomit.

Výlet naslepo

Jednou to chci zkusit, třeba o prázdninách. Vzít batoh, nějaké oblečení, peníze a nasednout na vlak. Jet někam daleko do neznáma, s přítelkyní, vzít foťák, nic předem neplánovat a užívat si toho, že nevím, kde budu další den spát a přitom mít tu jistotu, že mám vše a že si můžu vybrat. Nevím proč, ale nějak mě to přitahuje..

Pročistí to hlavu a nedovolí myslet na věci, které se odehrávají doma a v okolí. Řešíte vždy jen následující okamžik. Kde se najíst, kde si užít den, kde přespat, …

Večer jdete třeba na nějakou akci. Ráno na snídani do kavárny. Pak se začnete nudit a jednoduše nasednete na vlak do jiného města. Ták jednoduché..

Po roce DJingu

Už na základce v sedmé-osmé třídě jsem hltal videa na youtube z velkých hudebních akcí, kde DJ roztančil kvalitní hudbou plnou halu lidí. Tohle byl dlouho můj sen – hrát v clubu a bavit lidi.

A jak to už se mnou a s mými sny je – šel jsem si za tím. Za pomoci určítých lidí jsem se k tomu dostal tak blízko, až jsem zjistil, že to neumím.

První hodiny a dny hraní mi ukázaly, že to asi není pro mě. Nějak jsem nemohl chytit rytmus a dělalo mi problém dát jeden track do druhého. Jenže já, závislák na hudbě, jsem do toho šel po hlavě, že ty základy prostě musím pochytit, a že už to pak půjde samo.

Prvních pár pátků jsem hrál od otevření clubu (cca 9h večer) do jedenácti. Neměl jsem totiž žádné vlastní přehrávače, takže jsem trénoval živě v clubu. Každý pátek jsem hrál déle a déle až jsem jednou dostal odehrát celou sobotu a pak dokonce i pátek.

A šlo to lépe a lépe. Po pár pátcích mi to už docela hrálo a dokonce mi Bellugga DC resident Radex nechal v clubu udělat druhou stage. Ze začátku to byla tréma a nervy, ale časem jsem si na to prostředí, lidi a club zvykl a užíval jsem si to.

A teď? Myslím, že si po tom roce můžu říkat DJ. V tomto období hrávám v baru Green Park cafe a dance clubu Bellugga. Nechci to nijak přehánět, ale musím říct, že si hraní užívám. Šíleně mě to baví. Baví mě ti lidé, hudba, atmosféra, všechno! A třeba páteční akci v clubu jsem si parádně užil:

Ať už je léto

Miluji léto. Miluji sluníčko. Těším se na ty dny, kdy mě bude budit slunečné ráno a já na sobě nebudu muset přes den nosit nic jiného, než kraťasy, triko a sem tam mikinu. Jsem v euforii, když pomyslím na focení těch krásných fotek plných sluníčka, na ty příjemné večery na zahrádkách kaváren a cukráren, na ty teplé noci a pohledy na výcházející slunce.

Jaro, léto a především sluníčko na mě v těchto dnech působí hodně inspirativně. Nemám rád to šedé hnusné cosi, co je venku – chci barvy, teplé počasí, ty lidské nenucené úsměvy a příjemnou náladu v každém z nás.